Bude tomu více jak rok, kdy se poprvé objevily ukázky z připravovaného alba švédských melancholiků BESEECH. A bude tomu tak půl roku, kdy jejich nové album vyšlo. Poněkud nestíhám termíny, leč i se značným zpožděním je tahle nahrávka stále hodna pár vět. BESEECH se objevili na scéně spolu s mnoha dalšími uskupeními ve vlně severského gothic metalu někdy v polovině devadesátých let. Šli však vlastní cestou. Těžili z kvalitních doomových kořenů, kterých se drželi, přestože svůj styl vyvíjeli. Ostatně jejich prvotina „...From a Bleeding Heart“ je dodnes klasikou pochmurné, depresivní hudby.

Významný krok bylo jejich třetí album, „Souls Highway“, které je vyneslo z podhoubí undergroundu mezi známější kapely. Kromě výrazných a pěkných melodií se jim podařilo zlanařit i dva skvělé zpěváky, Erika Molarina a Lottu Höglin. Následné „Drama“ se sice moc nepovedlo, ale hned o rok později vydali další skvělou nahrávku, „Sunless Days“. To bylo v době, kdy boom okolo gothic metalu už dávno ustal a staří uplakánci si hledali svou cestu na hudebním poli. Někteří to zabalili, někteří zůstali ve starých kolejích, jiní dospěli. A tak tomu bylo i s BESEECH, „Sunless Days“ byla vlajková loď jejich nové tvorby, směr další tvorby. Jenže přesně tehdy to skončilo. Ve druhé polovině roku 2006 se na našich stránkách objevila klasická zpráva: „…se rozpadli.“

Rozpadlí vydrželi necelých deset let, než to ústřední kytarové dvojici a do dnešních dnů jediným dvěma stálým členům kapely, Robertu Vintervindovi a Klasu Bohlinovi, nedalo a kapelu znovu nahnali zpět do studia. Bohužel už bez Erika a Lotty za mikrofonem. Kvalita zpěvu neutrpěla, ale jejich charisma mi chybí. Možná je to jen pocitové, ale o pocity v této hudbě šlo vždy především („…o virtuozitu určitě ne“ poznamenal by nepochybně hlavní redakční hnidopich).

„My Darkness, Darkness“, já tleskám, tleskám. Čert vem, že pokračují tam, kde skončili, hluboko v minulém desetiletí. BESEECH jsou přesně takoví, jací si je pamatujeme. Melodičtí, melancholičtí, procítění, v hudebním projevu střízliví a bez zbytečného patosu. Veškeré emoce zvládne vyjádřit melodická linka a pěvecké duo. Zpěvu se tentokrát ujal Klas Bohlin spolu s dosud neznámou Angelinou Sahlgren Söder. Skladby shromážděné pod titulem „My Darkness, Darkness“ jsou opět postavené na pevných doomových základech a chytlavých, přesto nevtíravých melodiích. Album je prodchnuto podzimní náladou (proto bylo s recenzí lepší půl roku počkat) a chmurnými emocemi. Kapela se sice ze svých starých pozic mnoho nevzdálila a od „Sunless Days“ je to spíš krok zpět, směrem k „Souls Highway“ či ještě dále do devadesátý let, ale to nahrávce nijak neubírá na atraktivnosti, spíš naopak. Možná i díky oné sentimentální náladě má novinka své kouzlo.